Zadavatelé tisku, obchodníci a výrobní pracovníci hodnotí zakázku podle různých měřítek, ale všichni používají stejné slovo: kvalita. Arch, který projde u obsluhy stroje, může u zákazníka neuspět, a naopak. Důvodem je, že posouzení barvy závisí na podmínkách, jako je osvětlení v místnosti nebo podklad, na kterém arch leží. Proto existují pravidla hodnocení a standardní pozorovací podmínky. Když se všichni dívají na tisk pod stejným světelným zdrojem, hádky o barvě se změní v něco bližšího spravedlivému testu.
Barevný rozdíl se projevuje ve třech úrovních
V praxi se barevný rozdíl dělí na tři typy.
Prvním je rozdíl od předlohy. Reprodukce tónů předlohy je smyslem barevného tisku. Čím blíže se tisk přiblíží předloze, tím lepší je zakázka, a tisk, který lze zaměnit za předlohu, představuje nejvyšší úroveň subjektivní kvality.
Druhým typem je rozdíl v rámci jedné dávky: barevná odchylka mezi archy stejného nákladu, měřená na stejném místě stejné barevné plochy. Určitá variace je normální, protože podávání barvy, vlhkost papíru a opotřebení desky se během nákladu mění, ale velké výkyvy působí, že produkt je nekontrolovaný.
Třetím je rozdíl mezi dávkami: odchylka mezi různými výrobními náklady stejného produktu. Pokud je každá dávka mírně odlišná, zákazníci, kteří postaví staré a nové zboží vedle sebe, budou mít pocit, že produkt zestárl, a mohou začít pochybovat, zda je zboží uvnitř stejně konzistentní jako obal zvenku. Jakmile se tato pochybnost objeví, značka utrpí a zadavatel tisku se o tom dozví od výrobce.
Barevná tolerance stanovuje přijatelnou mez
Zákazníci i tiskárny by chtěli, aby barevná odchylka byla nulová. V reálné výrobě je tento cíl nedosažitelný, protože na barevný film při přenosu a schnutí působí příliš mnoho proměnných. Praktickou odpovědí je barevná tolerance: míra rozdílu, kterou zákazník akceptuje mezi tiskem a předlohou nebo schváleným nátiskem. Kontrola kvality pak má jasný cíl: udržet každý arch v dohodnutém rozmezí místo honby za nemožnou dokonalou shodou.
Subjektivní hodnocení: oko jako soudce
Nejpřímější metodou kontroly vytištěné barvy je vizuální srovnání. Obsluha stroje nebo inspektor kvality porovnává arch s předlohou nebo schváleným nátiskem a rozhoduje, zda je kopie věrná. Věrnost znamená, jak dobře tisk reprodukuje tónový rozsah předlohy, a je každodenním pracovním standardem u stroje.
Když neexistuje předloha pro srovnání, kvalita tisku se hodnotí podle toho, jak přirozeně vypadá. Lidé mají paměťové barvy pro známé předměty: odstíny pleti, zelenou trávu, modrou oblohu nebo červenou běžné etiket. Pokud se hlavní motiv tisku neshoduje s tím, co si většina diváků pamatuje, zakázka nebude přijata jako kvalitní reprodukce. Stručně řečeno, subjektivní standard pro tištěnou barvu je, že vypadá věrně, přirozeně a harmonicky, s malými úpravami povolenými podle záměru zákazníka nebo způsobu použití produktu.
Co se považuje za předlohu, se neustále mění
V minulosti byly většinou předlohami fotografické diapozitivy, tisky a ručně malované podklady. Při barevném výtažku a nátisku se dodržení blízkosti předloze považovalo za účinnou reprodukci a nátisk, který se shodoval s předlohou přibližně z 90 procent, tiskaři běžně přijímali.
Digitální postupy rozšířily definici. Zákazník, který vidí barvu na kalibrovaném monitoru nebo na stolním nátisku, často považuje tento obraz za předlohu, i když se liší od souboru, se kterým začala předtisková příprava. Každý systém reprodukce barev, ať už monitor, stolní tiskárna, nebo ofsetový stroj, má vlastní barevný gamut, takže některé barvy z předlohy nelze v tisku vůbec reprodukovat. Role se v řetězci také posouvají: fotograf považuje za předlohu skutečnou scénu, výtažkář považuje za předlohu fotografii a tiskař se řídí schváleným nátiskem.
Objektivní hodnocení dává kvalitě čísla
Subjektivní posouzení se liší člověk od člověka, proto průmysl hodnotí barvu i objektivně: subjektivní dojmy se pomocí statistiky převádějí na fyzikální veličiny, což dává standardizovanou stupnici, která odstraňuje osobní zkreslení. Objektivní metody se opírají o měřicí přístroje a o kontrolní prvky tištěné společně s obrazem, jako jsou plné barevné plochy, pruhy pro přírůstek bodu a pruhy pro šedou rovnováhu. Teprve když je kvalita vyjádřena čísly, může se řízení tisku stát automatickým.
Měření řídí kontrolu výroby
Stálá barva závisí na měření každého kroku výroby. Odběr archů během nákladu je klíčovým návykem: obsluha stroje odebírá tisky v nastavených intervalech, měří kontrolní prvky a odchylku zachytí, dokud je ještě malá. Včasná korekce zabrání zbytečnému znehodnocení archů a udrží zakázku v toleranci.
Hustota byla dlouho hlavním parametrem pro posuzování tištěné barvy, protože úzce sleduje tloušťku vrstvy barvy. O odstínu však hustota říká málo, proto se průmysl posouvá ke kolorimetrickým hodnotám CIE Lab, které popisují světlost, polohu červená-zelená a polohu žlutá-modrá způsobem odpovídajícím lidskému vidění. Použití hodnot Lab umožňuje popsat samotnou barvu, ne jen to, kolik barvy leží na archu.
Každá fáze postupu potřebuje zaznamenaná data a měřicí nástroj; bez nich se chyby tiše násobí. Moderní systémy správy barev propojují skener, monitor, nátisk a tiskový stroj pomocí profilů, takže kontrola a korekce barvy jsou rychlejší a stálejší než stará metoda pokusů a omylů.