Denzitometrie poskytuje klíčová data potřebná k udržení kvality obrazu během celého tiskového běhu tím, že měří tloušťku vrstvy barvy nanesené na papír. Příliš tenká vrstva barvy vede k vybledlému obrazu, zatímco nadměrně silná vrstva může způsobit špatné zasychání, zalévání půltónů a špinění nebo tonování. Operátoři používají denzitometr k získání číselné zpětné vazby prostřednictvím hodnot optické hustoty, obvykle měřených na plných barevných plochách vytištěných v ořezové části. Tyto hodnoty přímo korelují s tloušťkou vrstvy barvy: silnější vrstva dává vyšší optickou hustotu. Průmyslové standardy, jako jsou General Requirements for Applications in Commercial Offset Lithography (GRACoL), poskytují konkrétní cílové hodnoty a tolerance pro plnou hustotu barvy.
Měření barevné odchylky a šedosti. Denzitometr také vyhodnocuje charakter procesních barev (azurová, purpurová, žlutá) používaných v plnobarevném tisku. Barvy se liší mezi výrobci; azurová od jednoho zdroje nemusí odpovídat azurové od jiného. Tato nekonzistence ztěžuje přesnou přípravu a úpravu barevného obrazu v předtiskové přípravě, proto je objektivní měření nezbytné.
Určení barevné odchylky. Procesní barvy nejsou dokonale čisté. Teoreticky čistá purpurová by například při měření neodrážela žádnou azurovou ani žlutou. Ve skutečnosti nečistoty způsobují, že odráží malá množství jiných barev. Barevná odchylka, vyjádřená v procentech, kvantifikuje tuto odchylku od čistého stavu. Purpurová může mít 40% barevnou odchylku, zatímco žlutá může mít pouze 3 %, což naznačuje, že žlutá je čistší. Pro výpočet barevné odchylky se každá procesní barva měří přes červený, zelený a modrý filtr denzitometru. Použitý vzorec je:
kde DH je nejvyšší hodnota hustoty, DM je střední hodnota hustoty a DL je nejnižší hodnota hustoty.
Určení šedosti. Stejná množství žluté, purpurové a azurové by měla vytvořit šedou. Nicméně každá procesní barva se chová, jako by byla kontaminována malým množstvím dalších dvou, což jí dává šedavý nádech. Šedost, vyjádřená v procentech, se určuje měřením každé barvy přes tři filtry a použitím vzorce:
kde DH je nejvyšší hodnota hustoty a DL je nejnižší hodnota hustoty.
Měření přenosu barvy. Hodnoty přenosu barvy udávají, jak efektivně vlhká vrstva barvy přilne k dříve vytištěné vrstvě barvy ve srovnání s čistým papírem. Protože sekundární barvy jako červená, zelená a modrá vznikají přetiskem procesních barev, měření přenosu barvy poskytuje vhled do efektivity barev. Pro výpočet přenosu barvy se každá procesní barva a každá sekundární překryvná barva musí měřit přes každý filtr denzitometru a musí být známé pořadí tisku. Vzorec je:
kde DOP je hustota přetisku, D1 je hustota první tištěné barvy a D2 je hustota druhé tištěné barvy. Všechny hustoty se měří pomocí barevného filtru pro druhou tištěnou barvu.
Interpretace hodnot přenosu barvy. Hodnota přenosu 100 % se považuje za dokonalou, což znamená, že druhá barva přilne ve stejné tloušťce jako na papíře. Toho se dosahuje jen zřídka. Typické hodnoty se pohybují od 80 % do 90 %, což ukazuje na určitou ztrátu přilnavosti. Velmi nízká hodnota, například 60 %, znamená slabou sekundární barvu, a tím méně syté odpovídající barvy ve výsledném obrazu.
Tato objektivní měření se stále častěji propojují s automatizovanými uzavřenými systémy, které upravují nastavení tiskového stroje v reálném čase. Důraz na udržitelnost vede k přesnému nanášení materiálů, snižuje odpad a zachovává barevnou věrnost díky procesům řízeným daty.
Faktory ovlivňující hodnoty přenosu barvy
Schopnost přenosu přímo souvisí s lepivostí barvy (i s dalšími faktory). Lepivost je míra odolnosti barevného filmu proti roztržení. Inkometr je zařízení pro měření lepivosti barvy. Výrobci barev na vyžádání poskytnou tiskárně hodnoty lepivosti. Při tisku čtyř barev v pořadí na archovém stroji by lepivost barev měla být odstupňována tak, aby dávala dobrá procenta přenosu. První nanesený barevný film by měl mít nejvyšší lepivost, následují postupně nižší hodnoty. Tím se zajistí dobrá přilnavost barevných filmů. Pokud by druhý barevný film měl vyšší lepivost než první, barva na potahové gumě by na gumu přilnula účinněji než na již vytištěný barevný film, což by vedlo ke špatnému přenosu.
Měření tiskového kontrastu
Tiskový kontrast je denzitometrické měření, které ukazuje, jak dobře se na stroji reprodukují třičtvrtětónové až stínové oblasti obrazu. Pro měření je třeba změřit denzitometrem pole 75 % (třičtvrtětón) a plnou barvu dané barvy a použít následující vzorec:
kde DS je denzita plné barvy a D75 je denzita pole 75% tónu.
Interpretace tiskového kontrastu
Hodnota tiskového kontrastu se zvýší, když je rozdíl mezi plným barevným filmem a 75% polotónovým bodem nejvyšší. Při relativně vysoké hodnotě se ve obrazu reprodukují lepší detaily stínů. Při nízké hodnotě se obraz reprodukuje s plochými detaily stínů. Příliš světlý barevný film dá nízkou hodnotu tiskového kontrastu. Světlá plná barva nebude s 75% bodem dobře kontrastovat. Podobně příliš silný barevný film také způsobí pokles tiskového kontrastu. Je to kvůli nadměrnému nárůstu bodu v oblasti 75% bodu, což oslabuje kontrast mezi 75% bodem a plnou barvou. Cílové hodnoty tiskového kontrastu GRACoL najdete na obrázku 3-19 v jednotce 12.
Nárůst bodu
Procenta bodů na tiskové desce se při přenosu na potištěný arch zvětší. Dochází k tomu proto, že tlak mezi deskou a potahovou gumou způsobí, že barevný film pokrývající body na desce se rozšíří do stran. Další rozšíření nastává při přenosu bodů na papír. Nárůst bodu, neboli zvýšení tónové hodnoty, je vlastní každému tiskovému procesu. Kontrola konzistence a vyvážení nárůstu bodu pro každou barvu je důležitější než jeho skutečná hodnota.